Představte si jenom: Mladý muž, výjimečně tvůrčí a citlivý, jde pro klid v rodině do armády, absolvuje zde čtyřletý výcvik a vzdělání a nakonec je vyslán na šest měsíců do války do Kosova, aby tam bránil zájmy své země. V Kosovu stane tváří v tvář lidské bídě a smrti, brutálnímu násilí a beznaději. Aby to měl ještě těžší, trpí mladík příšerným hořem lásky, neb těsně před tím, než obdržel povolávací rozkaz k vojenské službě do cizí země, se mu rozpadl tříletý vztah s ženou jeho srdce. A tak jedinou útěchou mladého muže v oněch temných časech není zbraň, ale kytara.
Pozoruhodný mladý muž s podivnou, útrpnou minulostí, o kterém tu vyprávíme je James Blunt. Dnes devětadvacetiletý Londýňan ani nepochází z hudební rodiny. Jeho otec byl celý svůj život ctižádostivým vojákem z povolání (teprve nedávno šel do důchodu) a od svého jediného mužského potomka zcela přirozeně očekával, že půjde v jeho šlépějích. Malý James se jaksi symbolicky narodil ve vojenské nemocnici. Pak navštěvoval přírodovědecky zaměřenou školu. Už v šestnácti si udělal letecký průkaz a po kratší epizodě na bristolské univerzitě se dobrovolně přihlásil do armády, protože "to tak chtěl můj otec", vzpomíná téměř bolestivě. Dotáhl to na kapitána a byl jedním z předních oficírů v Prištině, až teprve po čtyřech a půl letech dal v roce 2002 vojenskému mundúru vale.
Co se stalo v životě Jamese Blunta v době, kdy byl v Kosovu? "Samozřejmě člověk je poznamenaný zkušeností být ve výjimečné situaci - zvlášť když se pohybuje v oblasti, která je nakažena válkou," přiznává Blunt na rovinu. "A přesto," pokračuje, "nebyl život ve vojenském oddílu marný, nechci ho úplně zatracovat. Mnohem horší pro mne byla bolest lásky, kterou jsem musel v Kosovu vytrpět. Šíleně jsem miloval ženu, která mě tehdy opustila. Jak účinně čelit hoři z lásky? No, přes den jsem střílel, v noci - protože jsem nemohl spát - jsem popadl kytaru jednoho vojáka, s kterým jsem se kamarádil, a zkoušel jsem skládat, abych tak aspoň trochu pečoval o svou duši a v srdci se zbavil té temnoty." Právě v téhle smutné fázi vznikaly písně, které tvoří páteř skvělého debutového alba Jamese Blunta Back To Bedlam. Samé hluboce žalostné písně o - přirozeně - neopětované či vyprchalé lásce a samo sebou i o pochybnostech souvisejících s lidskou existencí. Však kdo může vytýkat Bluntovi jeho pesimismus, fatalismus a bolest v srdci vzhledem k jeho minulosti? Žalostné písně skládá ovšem pořád. James Blunt se jeví jako blízký příbuzný tragických postav písničkářů jako Nick Drake, Syd Barrett či Tim Buckley, všichni do jednoho věhlasní melancholici, všichni vzdálení tomuto světu. "Jasně, znám hudbu těchtýpků," říká Blunt, "ale nejsou to mé vzory. Já vůbec nemám rád idoly, jen člověka obtěžují při práci. Když už, tak mě nejvíc ovlivnila hudba Lou Reeda a raný Elton John. Když už, tak s nimi se cítím být v řadě." To, co však na první poslech bije do uši, když slyšíme Jamese Blunta, štiku mezi debutanty, jehož desky Back To Bedlam se prodaly zhruba tři miliony kopií, je bez pochyby jeho bolestně vysoký, vlastně přespříliš vysoký hlas. Hlas, který svou důtklivostí a naléhavostí, kvůli kterému je v souvislosti Bluntem často uváděn David Gray, zpěvák, jemuž je vlastní obdobný grandiózní hlasový potenciál. "Po letech v temnotě," doznává se Blunt, "mám pocit, že jsem se teď dostal k světlu. Můžu žít přepychově z hudby, hodně cestuju, mám hromady koncertů, mé debutové album se dostalo do hitparád, lidé stojí o mé písničky. Užívám si svůj nový vztah - co víc si můžu přát? Přesto, jak teď píšu skladby pro své druhé CD, všiml jsem si, že jsou stejně bezútěšné jako ty na mé prvotině. Proč je tomu tak? Bylo by nejlepší zeptat se mého psychologa, jehož služeb jsem však zatím ještě nevyužil. K mému úděsu se mi zdá, že i kdyby se mi vedlo ještě dvojnásob tak dobře - mé pochybnosti o bytí lidského druhu stejně nikdy nezmizí..."