Učím se tancovat. V pátek jedu s kamarádama do Švýcarska a v neděli se musím vrátit na školní ples. Celkem se těším, protože jsem se vlastně dlouho rozhodovala, jestli na ten ples jít, nebo ne. Pak jsem ale šla na ples kamarádky, seznámila jsem se tam s novými lidmi a zjistila jsem, že mám plesy prostě ráda. I přesto, že neumím tancovat. I když, zpátky k první větě. Učím se. Celkem mě to baví, fascinuje mne Waltz. Nikdy jsem to tancování moc nemusela, razantně jsem odmítala taneční a vůbec, bylo to prostě něco, co šlo totálně mimo mě. Ale nevím, možná jsem prostě objevila kouzlo klasického tance. Je to vtipné, protože jsem si nikdy nemyslela, že by mi to mohlo jít. Ale pak jsem si něco uvědomila. Jak si můžete být jisti tím, že Vám něco nepůjde, když jste to ještě nikdy nezkusili? Zkuste si trochu věřit. Já to zkouším.

P.S možná Vám tenhle song ke klasickému tanci příliš nesedí, ale co. Někteří jsou schopni tančit i na ' I gotta feeling'. že.

                                                                              zdroj obrázku

Víte,  nedávno mi kamarád řekl, že nechápe, proč si lidi dávají novoroční předsevzetí. Opáčila jsem mu, že je to dobrá příležitost začít znovu. A on na to, že můžeme začít znovu přeci kdykoliv. Stačí se rozhodnout. Je to pravda. Ale možná, že Ti, co si dávají předsevzetí nejsou natolik odvážní začít jen tak znova. Hm, nicméně já zastánce předsevzetí nejsem. I když. Minulý rok jsem začla s něčím, co lidé pokládali za úlet šílený bláznivý mimo vtipný zajímavý  ujetý a tak podobně. Ano, vlastně si nejsem jistá, jestli nápad počítání každého vypitého piva je zcela normální. Myslím, že jsem to zpočátku snad ani nemyslela vážně, ale po čase mě to naprosto nadchlo. Ano. nadchlo! Vidina dělat něco netypického, co mě moc zajímá. Chtěla jsem to už především kvůli tomu, abych se pak, na konci roku, mohla podívat za sebe a říct si ' Mary, to není zas tak špatný!' ( ve smyslu toho, že nejsem ještě takový alkoholik, chápete.) Cestu mi lehce zkomlikovala 3 měsíční mononukleoza, nepřestala jsem však zapisovat a brzo jsem se zase postavila na nohy. Číslo totiž není zas tak velké. Hm,  je to vlastně dosti podprůměrný český výsledek. I když. Nevím, jestli bych na onen český průměr měla. ( Nějakých 156 litrů piva, čili kolem třísta padesáti půllitrů ) Je to totiž celkem extrém, podle mě. Nicméně rok skončil a já  svůj seznam uzavřela poslední čárkou, kterou tvořil o půl dvanáctý darovaný Guinness. Jistě, někomu by to čárkování za rok začlo lézt krkem, ale mě to nedalo a od Prvního počítám znovu. Nedá mi to. Nemohu nepočítat. Mám totiž poslední šanci. Koho by to bavilo počítat po osmnáctinách?

Včera mne velice zklamal spolužák. Domluvili jsme se, že půjdem na squash a on to na poslední chvíli odřekl. Hm. Takže, já si přes celou Prahu sháním pálku (oukej, kamarádka bydlí v sousedním baráku ), vleču jí s sebou do školy, snáším v tramvaji pohledy a lá 'hele, sportovkyně' a on mi pak řekne, že nejde? Ale už je to za náma, odpustila jsem mu to. Ale co zůstává je fakt, že má vážně smysl pro humor. Učitelé ovšem taky. Myslím, že se zde nachází jediné slovo, které by to vystihlo. Vtipálci. Ale jo, baví mě to. Baví mě při odchodu ze školy potkat učitele na schodech, říct mu 'dobrý den' a o dvě vteřiny později 'naschledanou' a vědět, že je to neurazí, nýbrž rozesměje. Tahle škola je vtipná a já mám pocit, že jsem si vybrala fakt dobře. Nemohla bych být někde, kde by mi za vtip dali poznámku ( Ale jo, vsaďte se, že to existuje ) Avšak -Dnes mi informatikář udělil 'černý bodík F'. Ano, hned Vám objasním, co přesně to znamená. Prohlížení Facebook stránky v hodině. Víte, co je na tom vtipného? Nemám Facebook.